Dva týdny po letním Lesnickém slavínu následovala téměř zimní Lazová stovka. Inu apríl ...
Na cestu jsem se přidal do auta, které si celé odpoledne klestilo cestu po D1, aby mě nabralo u D2. Uvnitř nakonec vezlo 2 Pražáky, 2 Pavlíky příjmením a 2 Jany (přesněji 2 osoby, kterým se někde říká Jano). Všichni tři jsme se do Liborova auta pohodlně vlezli i včetně kytary, která pak měla svůj význam večer na základně v Dúbravě u Prašníku. Tam bylo nocležiště před ranním startem a později i cílem celého pochodu. Ještě jsme se stavili na jídlo v Hodoníně, čímž jsme se sice plně nasytili trhaným masem, ale na základnu jsme pak dorazili až po hlavním bodu pátečního programu, což byla nečekaná první část oslav.
Slavilo se totiž mnohé. Sláva se týkala Slava, hlavního orga a nejen jeho 50in, ale i dalších (10 x N)-tin, tedy jubileí několika stovkařů narozených v letech končících 4. Slavilo se obřím dortem a spoustou dalších pochutin, některé zbyly i na nás, později přichozí, jež jsme se také zapojili do večerní zábavy. Zde došlo i na zmíněnou kytaru, ovšem v místnosti byl takovej kravál, že skoro nebylo slyšet, když jsem se pokoušel na ni něco hrát. A to tam zdaleka nebyli všichni přítomní - ti "zodpovědnější" se včas odebrali na nocleh ve stejné budově jen do pokojů přes chodbu či na horní patro, kde jsem si na chodbě zabral místo i já a Libor.
Když jsem pak šel někdy po 1 ráno lehnout taky, kytaru jsem, blbec, nechal zbytku slavících (většina z nich to byli právě oslavenci, navíc stylově domodra odění), takže jsem na vlastní uši pocítil, jak se asi tak mohli (ne)vyspat ostatní. A vzhledem k tomu, že stovkaři jsou už z principu drsňáci, tak pokud jde o slavící stovkaře, pak už se nedá vůbec očekávat, že takoví lidi snad půjdou spát z tak malicherných důvodů, jako že za pár hodin začíná 115 km dlouhý závod. Tím pádem jsme byli ráno odpočatí všichni zhruba stejně (málo), jen někteří byli ještě v trochu lepší náladě...
S předtuchou toho, jak bude ráno probíhat, jsem si zvolil pozdější start v 7:00 oproti většinové volbě 5:00. Ne, že bych si připadal výkonnostně tak dobrej, ale samozřejmě se mi nechtělo zbytečně brzo vstávat a předpověď hlásila, že asi do těch 7 bude lejt. A hlavně, cílem tentokrát ani nebylo spěchat, ale projít se s Jirkou Hofmanem a pak si s ním užít cíl. Byla to totiž jeho 1000. stovka a u toho, kdy dojde do cíle, jsem chybět nechtěl - to bylo hlavní důvod, proč jsem se tentokrát na Lazovku vydal. Takže jsem se popakoval, stihl jsem se akorát tak pozdravit s Majkou (pozdější stříbrnou), zkontrolovat kytaru a už byl start a vyráželo se... kam jinam než do bahna.
Celou noc před tím lilo a déšť se sliboval i na velkou část dne. Vybavil jsem se proto opět vysokýma návlekama a vůbec toho nelitoval. Hned po asi 100 metrech jsme zahnuli do kopce a dohladka uklouzaným bahnem se snažili stoupat vzhůru. Přitom jsem se snažil zprovoznit navigaci a měření na hodinkách, tentokrát mi to trvalo jen asi 5 minut, během kterých jsem si ani nestihl pořádně všimnout, že Libor P. , který se mnou taky startoval, si do blata ustlal hned po prvních 200 metrech.
Do smíchu mi moc nebylo, protože byla jen otázka času, než v tomto dojde i na mě. A taky že došlo - hned v prvním seběhu jsem se snažil mufonem vyhýbat některé běžkyni, neustál jsem skluz a už jsem byl pravobokem na zemi. Hned jsme se zvedl a pokračoval a cestou se snažil zhodnotit míru svého poškození. Seznal jsem, že to nejvíc odnesl prostředníček pravé ruky. Takže mi tak vysvitla nadějně, že z toho bude změna a konečně mi sleze i nehet jinde než na noze. Nehty na nohách tím ale ušetřeny rozhodně nebyly, ale to předbíhám. Severními končinami Malých Karpat až do Košiarisek, jsem předbíhal zatím pouze "sedmičkáře", tedy běžce, co vystartovali se mnou, ale trochu rychleji. Těm jsem vždycky zdrhl z kopce, aby mi to pak vrátili i s úrokama na rovině, do kopce jsme se ale většinou drželi tak nějak stejně.
Později už bylo víc koho předbíhat. Skupina "5:00" se v dešti roztrousila už na startu, že někteří nestihli ani včas vyrazit a dokonce ani parta modrých oslavenců nedržela oproti plánům pohromadě. Zezadu to tak jistil už od začátku Víťa Randýsek, jehož jsem dostihl při výstupu na Bradlo. Moc dlouho jsme společně nešli, k rychlejšímu kroku mě tu přecejen motivovala blízkost kontroly za Bradlem.
Jestli jsem se na něco vyloženě těšil, tak to byla právě tato občerstvovačka. Ono i Štefánikova mohyla je samozřejmě plnohodnotný cíl návštěvy tohoto kopce, ale pouze při Lazovce tu na kontrole člověk dostane suprčesnekové pečivo, který sice nikdo pořádně neví, jak se jmenuje, ale všichni se na něj těší.
Chvíli to trvalo, než jsem se od tohoto magnetu odpoutal a pokračoval dál. Bylo potřeba se pohybovat rychle, teplo moc nebylo a při sestupu mi začínaly chladnout ruce, tak jsem si za běhu snažil nasadit rukavice. Nějak to nešlo, furt jsem přemýšlel, jak je mám obráceně, až jsem po několika minutách klusu a bezhůlkového balancování bahnem zjistil, že jsou obě levý. Jinde v kapse jsem ale naštěstí vyšmátral jedinou pravou, takže jsem měl vyřešeno - nicméně vzít si tři rukavice od jednoho páru, to byl opravdu nečekaný tah, kterým jsem sám sebe překvapil.
Cesta pokračovala vlnitou krajinou dál, převážně blátem. Vždycky když na něj došlo, vzpomněl jsem si na Janu Bulíčkovou, která, ač rychlonožka, startovala v 5 s tím, že pak už to bude moc rozbahněný. To měla zcela jistě pravdu, tato strategie jí přinesla krásný 3. místo. A jako by v tom blátě člověk cítil, s jakou radostí nám to tu před dvěma hodinama rozdupala. Díky ní (a pár stovkám dalších takových) jsme si některý úseky mohli celkem snadno sjet po nohách (někteří po zadku - to bylo vidět na zevnějšku téměř všech účastníků). Vlastně nevím, jak tento skluz vyhodnotil krokoměr v sportovních hodinkách ...
Úsek kolem Polianky byl na mě nějak moc asfaltovej a placatej, tak jsem je nechal zdrhnout a místo toho se kochal pohledy do kraje. Změnilo se počasí ze zatažena na skorozataženo, občas dokonce vysvitlo slunko a po pochmurném ranním dešti bylo najednou mnohem veseleji, zejména když přišel radostný dopolední déšť. Někteří ho řešili pláštěnkama, ale než by ji člověk vytáhl, bylo po něm. Koukal jsem ale, že tu nějak nefungovala duha (později na kontrole jsem se od Dušana dozvěděl, že duha odporuje vládní politice a je proto na Slovensku zakázaná).
Aby toho asfaltu nebylo moc, po pár kilometrech už jsme byli zase ve starém dobrém bahně. V něm jsem se potkal s Vlaďkou a Pavlou. Užili jsme si ho společně jedno celé pole, pak už se přešlo na nudnou trávu, kde jsem se s nima rozloučil a vykročil zase o něco rychleji dál. Lesem, loukama, údolím a samozřejmě zase blatem.
Kdysi v lese najednou před sebou vidím někoho z chodičů jak zaznamenává kontrolu (tajnou neobsluhovanou). Byl to konečně Jirka Hofman, ale překvapilo mě, že je sám, široko daleko nikde nikdo. Čekal jsem, že s ním půjde houf chodičů, zejména těch "pětkařů", ke kterým se budou na čas připojovat i "sedmičkáři". Houf jsme nakonec vytvořili ve dvou, neboť se na něj ostatní pětkaři vybodli a zdrhli mu (kromě těch pár, co jsem předešel). Tak jsem se s ním prošel aspoň nějaký dva kiláky a cestou si s ním povídal o nejvýznačnějších bodech jeho stovkařské kariéry. Bylo to hodně zajímavý, ale stihli jsme jen ty největší špeky. Kdyby se rozpovídal o svých pochodech rychlostí stovka/100m, tak nám vydrží jeho vyprávění na právě celou stovku. Ale jen vzpomenout si na vše, co za těch 35 let prošel, by bylo asi nad lidské schopnosti.
Nezpovídal jsem ho zase tak dlouho, došli jsme na Podbranč, kde jsem loni se svýma klukama dělal podporu Janě H. na kontrole. Jídla (hlavně toho drobného) tehdy bylo tolik, že to ustálo i útoky ze strany dětí. Tentokrát tu nebyly mý děti, ani Jana a dokonce ani to jídlo. Když jsem viděl, jak nám tu na kontrole nemají co nabídnout kromě pití a jednoho rozkrájenýho jablka, usoudil jsem, že se tu aspoň moc dlouho nezdržím. Ale využil jsem kontrolu aspoň k technickým věcem jako oprava úchytu hůlky, umytí rozbité ruky a podobně. To mě nakonec zdrželo dost, abych se dočkal ještě nově dovezených zásob. Dopolední brunch pod Brančem se tedy v menší míře uskutečnil - napakoval jsme se teda sušenkama a těsně před polednem vyrazil dál.
Byla furt celkem zima, tak jsem se potřeboval rychle hýbat. Do uší jsem si pustil hudbu; motivován koncertem Slashe z před dvou dnů jsem zvolil veleslavné dvojalbum od Guns N' Roses zvané Use Your Illusions, který jsem asi 20 let neslyšel a o to víc jsem si to užil. Iluze z hudby jsem využil jako podklad k překročení údolí Myjavy a k mírně bloudivém výstupu na protilehlý svah, kde se otvírají nádherné výhledy na okolní kopce a vzdálenější Malé Karpaty.
Tempem jsme se prolínal s několika dalšími sedmičkáři a občas jsme předešli skupinu pětkařů. Jednou z nich byla za Kopanicami parta kolem oslavenkyně Ivany Č., které sice další oslavenci zdrhli, ale měla tu jako doprovod Pavlínu a Radka.
Udělali jsme pár fotek, protože bylo hezky, skorozataženo začalo přecházet na polozataženo, neboli polojasno, podle toho jestli je člověk optimista nebo pesimista. Jak jsem procházel po loukách a koukal do kraje, tak jsem asi začínal být pesimista, protože jsem docela černě viděl mraky, co se na nás od západu z ČR hnaly. To bylo nejlíp vidět z vrcholu Vesného vrchu, kde když jsem si značil kontrolu, už jsem musel dávat bacha, aby mi arch moc nezmokl. Pořád to ale byly jen přeháňky, který nestály za větší vzrušení, i když ty mraky na západě musel vidět černě i realista. Naštěstí mě zanedlouho čekala kontrola ve Vrbovém, kam jsem se mohl na chvíli schovat.
Dorazil jsem tam kolem třičtvrtě na dvě a v přístřešku vyhrazenému kontrole bylo docela živo. Olaf, Peter z Mexika a Jana H. dělali evidenci, několik dalších lidí se staralo o občerstvení a supportné pytle, tedy dropbagy pro výměnu věcí a modří oslavenci se starali o to, aby se ostatní nenudili - jak se někde objevili, tak bylo veselo. Kdyby se bývali drželi pohromadě a šli tempem nejpomalejšího, byl bych je dohnal už asi před 30 km, ale takhle jsem si nebyl jistej, jestli je vůbec doženu. To se mi tady sice podařilo, ale zda je i předeženu, to bylo krajně nejistý, protože už tam seděli dlouho a chvíli po mém příchodu zvedali zadky. O něco déle tu se mnou vydržela Blanka, která k modrým sice nepatřila, ale vyrážela s nima v 5 a s ohledem na své zdraví si nebyla jistá, jak se jí bude dále dařit a taky po chvíli pokračovala dál. Od Olafa a Jany jsem se dozvěděl předpověď počasí, že by odpoledne mělo být víceméně aprílový, tedy proměnlivý, a že na Javořině je kosa s pocitovou teplotou -8 stupňů. Seznal jsem, že bude dobrý z pusťpytle vytáhnout nejen čelovku a náhradní baterky, ale i šálu. Pak dorazila ještě Ivana a spol a taky Marek Ondra a s ním jsme pokračovali dál.
Chvíli za kontrolou začalo pršet. A zatímco Marek zastavil, aby vyřešil protidešťová opatření, já tentokrát sehrál roli optimisty a vyrazil napřed v naději, že se přicházející déšť nechá zastrašit Markovou pláštěnkou. A opravdu, pršet vzápětí přestalo, to už jsem stoupal po louce nad vesnicí a předcházel další obětovavší se plaštěnkáře. Jenže jak jsem vylezl nad louku, ještě jsem udělal poslední "suchý" pohled do kraje z jejího horního okraje a sranda skončila. Teď už začalo skutečně lejt. Pláštěnku z batůžku jsem vytáhnout stihl, ale bylo třeba si ji dospravil, k čemuž jsem využil přístřešku u samoty, kde jsem se před 6 lety stavoval pro vodu ve spalujícím vedru. Tentokrát jsem řešil úplně opačný problémy - zimu a příliš mnoho vody cestou na nejvyšší vrchol Žalostinské vrchoviny.
Na Žalostinou jsem vylezl celkem osamocen, ale než jsem si ve větru a dešti zaznačil kontrolu, dorazil další chodič, pomohl mě vyfotit a mohl jsem zase pokračovat. Schovat se nebylo kde, jedinou nadějí bylo, že v lese to snad nebude tak hrozný a že to snad brzo skončí. Optimismus ale vymizel celkem rychle, přeháňka to fakt nebyla a pochopil jsem, že to Olafovo aprílový střídání počasí znamenalo, že se budou střídat déšť se sněhem nebo tak něco, pokud to prostě celý nebyl apríl. Holt ale v nic moc hezkýho člověk doufat nemohl, předpověď byla dost nejasná, a určitě ne optimistická. Zvlášť s ohledem na blížící se Javořinu. Ta se sice blížila ke mě stejně rychle jako já k ní, tedy dost pomalu, znamenalo to ale, že jestli se k ní dostanu, tak se počasí ještě asi desetkrát změní.
Mnohem dřív jsem se dostal k Blance, která taky vzdorovala rozmarům počasí v nejvyšších partiích vrchoviny osamoceně. Tentokrát jsem nepotřeboval, aby mi v tu zachraňovala hůlky tak jako před 9 rokama, na což jsme zavzpomínali, jinak se ale nacházela v ještě pesimističtější náladě než já a navíc jsem jí při sestupu k slovenskomoravské hranici zdrhl. I když pořád nepěkně lilo, na západě se dělaly celkem výhledy dírama v mracích a občas byla vidět dokonce Pálava.
Trochu mi to spravilo náladu, že třeba jednou lejt přestane a o to svižněji jsem kráčel po hranici dál na sever. Na Kobyle jsem spustil muflona a valil dolů, s postupně krásnějšími výhledy na oblast Čertoryjí s nádhernými loukami a osamocenými duby. Furt ale lilo, tak mi bylo líto fotografa, co tam čekal. Prohodil jsem pár slov, že mu nezávidím, že nás šel fotit zrovna za tohoto počasí. On teda moc nechápal, o čem to mluvím a taky ten foťák namířenej na protější louky mimo cestu dával tušit, že kvůli mě tam asi nemokne. Tak jsem se ptal, jak je to dlouho, co prošli poslední, ale on stále nechápal, protože tam trčel už aspoň půl hodiny a za tu dobu tam žádnýho jinýho blázna nepotkal. Tak teď už jsem opravdu znejistěl, koukl na hodinky, ale ty mi zrovna odmítaly zobrazovat mapu. Vinu nesla vybíjející se baterie, která hodinky přesvědčila, že navigace je zbytečnej luxus a že mi radši nebudou nic hlásit. Tak jsem musel do toho deště vytáhnout mobil, abych zjistil, že su asi půl druhýho kiláku mimo trasu. Celou Kobylu jsem teda musel šlapat zpátky, jiná rozumná cesta na trasu nevedla. Ona mrcha ta hranice totiž nevede od Kobyly na sever, ale spíš na jih! Nechal jsem se nachytat na paradox Panamskýho průplavu!
Když jsem se z Kobyly pouštěl mufloním skokem podruhé, uvědomil jsem si, že kdybych se nedržel své špatné intiuice a místo toho volil cestu metodou největšího bahna, tak bych z trasy neuhnul - díky Janě B. a všem dalším blátotvůrcům přede mnou. Byl jsem teda na správné cestě, ale začal jsem potkávat nesprávný lidi - takový, co jsem předcházel už kdesi daleko před Vrbovcema. Kobyla mi totiž sežrala asi půl hodiny a parta modrých, kterou jsem mínil nahánět, byla kdesi fčudu.
Cestou z kopce jsem sice nabral trochu rychlost, ale asfaltka od Třech kamenů k mlýnu do Kuželova mým nohám v promočených botách moc nepomohla. Místy jsem i pocítil, jak se stahující se mokrá bota snaží přesvědčit moje nehty, aby tam nezavazely a slezly. Ovšem jinak se situace s vodou víceméně lepšila, pršet už přestávalo a pláštěnky se postupně začaly balit. Za kontrolním bodem nad Kuželovem jsem to na rozdíl od posledně nezblbnul a bohužel zahnul správně ze zelené dolů do pole. To znamenalo nejít po příjemné cestě po hřebeni, odkud jsem minule bloudil dolů po pěkné louce, jež mi tehdy pomohla překonat krizi. To bylo kdysi před 6 rokama a u Javorníku ještě stála rozhledna, která bohužel dopadla neslavně jako spousta jiných, na který byly prachy jenom při výstavbě.
Tentokrát jsem do Javorníku klouzal z kopce po bahenní skluzavce a pak vodorovnou bahenní cestou spadající do kategorie ÚNP, tedy úplně na ....(pohodu nikoliv). Nicméně hůlky mi pomohly oba tyto úseky překonat, opět předběhnout Blanku a dostihnout Marka. Spolu s ním jsme přešli železnici a pak jsme se zase rozešli, protože jsme se každej jinak vypořádávali s nesouladem gpx trasy a lazošipkového značení. Druhému zmíněnému jsem víc důvěřoval já a oslavenkyně Lýdia, které tu právě zdrhli ostatní modří po gpx trase. To my jsme šli trasou delší, zato horší - sice to teda nebylo blátem, ale ty tři kiláky asfaltu na kontrolu do Filipova byly tak akorát na to, abychom se na něj zase začali těšit.
Ještě víc jsem se ale těšil, až se najím na občerstvovačce (jídla jsem tentokrát po kapsách s sebou moc nenesl). Vývar s nudlema účel splnil, akorát mi během něj zase uprchla skupina modrých + sedmičkář Jarda Přikryl, se kterýma jsem se zde stihl aspoň pozdravit. Po polívce jsem měl ještě trochu potřebu něco do žaludku přidat, ale na kontrole moc dalšího jídla neměli a do přilehlé hospody mi orgové radili nechodit, neboť mnozí z těch, co tam vlezli, už se od tam nevrátili, teda aspoň pokud jde o pochod. Není až tak divu, počasí fakt stálo za houby a nás čekala Velká zimní Javořina. Takže tady to bylo poslední místo, kde si člověk měl zvolit mezi pevnou vůli a zdravým rozumem. Já jsem zvolil to první, pobral do kapes aspoň pár sušenek a vyrazil dál, vzhůru na Javořinu. Vybíjející se hodinky jsem napíchl na powerbanku (kábl jsem konečně nezapomněl) a šel už celkem dobře známou cestou.
Velmi dobře jsem si vzpomněl na své předchozí lazozážitky z tohoto úseku. Zatímco poprvé jsem málem zdechl, když jsem měl vyšlapat na Durdu, minule mě už za hospodou zachránilo, když jsem si do uší pustil pořádnej nářez. Tohoto osvědčeného postupu jsem se chytil, akorát místo tehdejšího Kreatoru jsem pro tentokrát zůstal věrný Slashovi a po nějakých 25 km přerušení zase pokračoval v poslechu prvního a následně druhého alba U.Y.I. od GNR. Připomněl jsem si, nejen jak je to úžasná muzika, ale i to, jak jsem ji v mládí před nějakýma těma 30 rokama poslouchal. Teď fungovala dokonale k odvodu myšlenek, že jsem vůbec neřešil postupné zhoršování počasí.
Jen vím, že jsem někde cestou schoval hlavu postupně do šály, třech kapucí, nákrčníku a čepice, a že s koncem alba Don't Cry v závěru druhého alba jsem už stoupal z Durdy na Malou Javořinu, kde se nepříjemný počasí začalo měnit v totální hnusno. Když pominu promočený boty, který zde musely kráčet sněhem (proti němu jsem ovšem měl návleky), tak hlavní problém byly rukavice. Vědomí, že jsem jsem si do Vrbovcích nechal ještě jedny náhradní, navíc teplejší než ty promočený hadry na rukách, mi moc náladu nezvedalo. Co mi ji ale přecejen trochu zlepšilo, byla ona lichá rukavice, kterou jsem měl navíc. Teď se hodila a díky ní jsem aspoň promrzlou levou ruku mohl na chvíli trochu líp zahřát, než mi i tato rukavice promokla.
Mezitím jsem vylezl na Malou Javořinu, kde jsem kohosi před sebou zahlédl. Jaro! Bylo to skoro přesně takhle:
My čekali jaro a zatím přišel mráz
a tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás.
Z těžkých černých mraků se stále sypal sníh
a vánice sílila v poryvech ledových.
Akorát Jara Kováče bych tu čekal, neboť jsem myslel, že už je někde daleko vpředu jakožto jeden z modrých. Teď tu ale bojoval s větrem a ostatní mu trochu zdrhli. Já se s ním jen krátce pozdravil a na rozcestí před neviditelným vysílačem jsem se mu odpojil směrem ke schránce s vrcholovou knihou na moravském rozcestníku. Už od Vrbovců jsem nesl vrcholovou knihu, abych ji zde vyměnil, neboť ta místní tu byla už někdy od předchozího léta (měnil jsem ji během 100MKMK). A ještě letos nikdo nevybral novoroční prémii. Nebýt toho, že byla plná, a v provozu byl jen provizorní sešit, musel bych tu dlouhou dobu provádět fotodokumentaci, což by v těchto podmínkách byla docela katastrofa. I bez toho jsem tu celkem mrzl. Bylo kolem čtvrt na devět, už se setmělo, že jsem rožnul čelovku a když jsem vyměňoval knihy v batůžku, zjistil jsem, že už mi téměř došla voda. Tak jsem si do velblouda přepustil tygra, což je disciplína docela ošidná i v klidových podmínkách, natož tady se zmrzlýma rukama ve tmě, větru a sněhodešti. Naštěstí to nějak dopadlo, překvapivě jsem zvládl to nevylít, ještě napsat zápis, vše zabalit a vypadnout.
Možná díky mé přílišné rozvážnosti mi ale pak ruce úplně zkřehly, že jsem téměř nebyl schopen držet hůlky. Nějak jsem dolezl na vrcholovou asfaltku kolem vysílače a vrátil se na trasu, která vedla už po slovenské straně dolů. Kde to šlo, tam jsem nemuflonil, a šel s rukama v kapsách. Bohužel mě ale čekal největší sešup z celé cesty, kterej se bez muflona (tj. bez použití hůlek) prostě nedal. Tak střídavě trpěly ruce a kolena a nějak jsem se posunoval dál. Jinak bych tam zmrzl a to jsem nechtěl, těšil jsem se totiž na kontrolu do Saloonu v Cetuně, kde jsem si vysnil zelňačku. Ta představa mě tak nakopla, že se ve mně najednou potlačila bolest a já šel, už lesem, po modré dolů a pro zlepšíní nálady si zpíval. Nevím, jakou radost z toho měli chodiči, který jsem takto došel, ale určitě měli ještě větší radost, že jsem taky celkem rychle prošel a nemuseli mě poslouchat.
Chvíli před půl desátou jsem dorazil do Cetuny. Před hospodou byli orgové s nachystaným občerstvením, ale já musel dovnitř, kde seděla celá modrá parta (kromě Víti a Ivany) + Jarda a pár dalších lidí. Radost, že jsem sem dolezl a ještě je tu i potkal se ještě zvýšila, když jsem zjistil, že vysněnou kyselicu mají. Co bylo horší, že mi tu najednou rozmrzly všechny zmrzlý končetiny. To bývá u mě problém, často mě to dokáže na nějakou dobu vyřadit z provozu, motá se mi hlava a upadám do letargie. Teď to bylo spojeno s celkovou únavou a padal jsem rovnou do mdlob. Viděl jsem, jak přestávám vidět a cítil, jak se mi odkrvil mozek a jak postupně přestávám vládnout. Rychle jsem se ještě napil kofoly a po chvíli se trochu spravil, černo před očima nahradilo bledo a později už to bylo dobrý. Trvalo mi pak sice ještě asi půl hodiny, než jsem do sebe dostal polívku, za tu doby mi ale stihly částečně uschnout rukavice, takže jsem na tom po všech stránkách vydělal.
Dle sdělení orgů před hospodou jsem pak zjistil stav, kolik lidí prošlo kolem, abych mohl tušit, že asi tak 15 minut přede mnou jsou tři Maďaři a další čtvrthodinu před nima modří. Posilněn polívkou jsem přidal do kroku rozhodnut, že Maďaři ani modráci mi neuniknou. Kráčel jsem rychle, kráčel jsem dál, vstříc konci vesnice, abych zjistil, že jsem, blbec, měl dávno odbočit a teď su asi kilák mimo trasu. Vracet se po silnici se mi nechtělo, tak jsem to vzal nejkratší cestou na trasu, což znamenalo přejít ves a šlapat do kopce. Na mapě byla znázorněna cesta vedoucí po louce, jen posledních pár desítek metrů na trasu nebylo propojeno. To mě nemohlo odradit. Teda napřed se za mě podezíravě zavěsilo auto, asi se majiteli louky nezdálo v pořádku, že mu někdo chodí v jedenáct večer po louce a plaší krávy v přilehé ohradě. Možnosti jeho dojezdu byly ale omezené, proto mi akorát posvítil na cestu a vic mi plán postupu překazit nedokázal. V tomto ohledu úspěšnější se zdál být plot, k němuž mě cesta dovedla. Ukázalo se, že jedinou možnosti, jak se dostat na trasu, je ho přelézt. To nebylo úplně jednoduchý, byl z dost ohebných drátů, tak abych ho moc nezničil, po chvíli zvažování situace jsem ho přelezl v místě brány. Ovšem jakmile se mi to podařilo, ukázalo se, že jsem trochu podcenil jeho topologii. Co by to bylo za plot, kdybych ho zdolal jedním přelezem. Vzhledem k tomu, že jsem se dostal do prostoru jím uzavřeného, bylo nutno překonat jej ještě aspoň jednou, celkově suděkrát (nebo tady na Slovensku párněkrát). Takže ještě jednou přes dráty, tentokrát v rohu, a hurá na Roh. To byl další cíl trasy, na kterou jsem se záhy konečně dostal.
Vyšlapal jsem po blbých schodech nahoru k památníku ROH nebo SNP nebo už vlastně nevím čeho, podstatný pro mě bylo, že jsem tu nemohl najít kontrolní arch s fixou, tak jse. Se zvěčnil u jakési pamětní desky. Ale konečně jsem se zahřál a po dlouhé době i sundal rukavice. Vyměnil jsem baterky do čelovky, abych taky i něco viděl a zvesela muflonil dolů. Po několik dalších km se nic zásadního nepodělalo, prošel jsem Lubinu a Hrušové a pak přes les dál na kontrolu do Višňového. Cestou jsem předešel pár lidí včetně Marka, toho už asi počtvrtý. Úsek posledních třech km, který mi minule přišly nějak nekonečný, jsem tentokrát prolítl celkem na pohodu. Dle hodinek jsem měl na kontrole našlapáno téměř stovku za necelých 18 hodin. Oficiálně to ale bylo jen necelých 93 km, takže jsem si cestou přidal dobrých 6-7 kiláků. Neměl jsem potřebu se tu nějak moc zdržovat, ale neodmítl jsem pozvání na teplý párky.
V místnosti se už krmila modrá banda. Tentokrát už jsem je pláchnout nenechal, hodil do sebe pár párků a i když nám tam k tomu pěkně hráli, zvedl jsem kotvy spolu s ostatníma a za libých zvuků Slipknotů se vydal dál, na hřeben Plešivce. Skupinu tvořili oslavenci Stanko, Jaro, Dušan, Aleš a Lydia a neoslavenci Jarda a Marek. Na rozdíl od některých, co už bojovali s krizí, jsem šel úplně v pohodě, až to bylo podezřelý, že se přece něco musí pokazit.
A konečně to taky přišlo. Drát v hůlce, kterej jsme v ní nosil od Bílovic při pochodu Lesnickým slavínem, a kterej jsem spravoval v Podbranči, mi teď přestal plnit službu. Jako na potvoru to přišlo až za kontrolou a nikdo ze spoluchodičů s sebou neměl hřebík, co by mi mohli půjčit - takoví to byli kámoši. Musel jsem improvizovat a držet hůlku již odzkoušeným škrtícím způsobem. Tak sice hůlka do jisté míry funguje, dokonce i při mufloním skoku, ale moc dlouho se udržet nedá. Nicméně hřeben Plešivce se s ní projít dal, cestou jsme si i celkem pokecali s Jardou a ostatníma a počasí se začalo lepšit, že na Plešivci už i svítil měsíc. Prostě idyla, až na tu přiškrcenou ruku.
Cestou dolů jsem se pak už odpojil a muflonem ostatním pláchl. Hudební podporu mi opět dělal Slash, tentokrát s Mylesem Kennedym, na jejichž čtvrteční koncert jsem celou cestu vzpomínal. S takovým doprovodem nebyl problém dorazit někdy v půl čtvrté na poslední kontrolu v Šípkovém. Ta byla tradičně ve dvoře rodinné usedlosti. Neměl jsem potřebu se tu moc zdržovat, jen jsem se chtěl napít a jít. Ale včas jsem si uvědomil, že musím vyřešit problém s hůlkou. Ochotní místní lidé se mi snažili pomoct, co to šlo, pan domácí postupně přinesl kleště hřebíky, šrouby a nakonec akuvrtačku s kovadlinou. Že prej takovej vercajk ještě kvůli nikomu na kontrole nevytahovali. Asi musím tu Lazovku chodit častěji ... Díky jim! Hůlku jsme vícméně spravili a poté, co dorazila v podstatě celá moje předešlá skupina, zvedl jsem se a pokračoval dál, teď už na dobro sám.
Poslední úsek cesty jsem neznal a vzhledem k tomu, že hodinky už opět začínaly vypínat navigaci, musel jsem o to líp sledovat šipky. Cestu Slavo před pár lety odklonil z Vrbového směrem na Dúbravu přes ještě poslední kopec Tlustou horu. Té ještě ale předcházelo tlustý bahno na polu, kterým si musel každej projít pro případ, že by už zapomněl na hlavní nosný motiv letošního pochodu.
Při klesání do údolí k přehradě Čerenec na potoku Holeška bylo vidět, jak kdesi naproti stoupají vzhůru světla čelovek. Šlápl jsem do toho (blata) a vyrazil skupinu stíhat. Podařilo se mi to právě někde na vrcholu. Musel jsem spěchat, protože hodinky hlásily, že se brzo vybijou, tak jsem chtěl, aby toho zvládly zaznamenat co nejvíc (ve skutečnosti tento úsek už nenahrávaly). Utíkal jsem proto z Tlusté hory dolů, ovšem úsek kolm Vysoké Pece nebyl tak moc z koce, jak jsem doufal, takže jsem rychlost ztratil a úplně zastavil při poslední mezikontrole. Ta byla kousek před odbočkou dolů do Dúbravy na dvojitě uklouzanou cestu, kudy už jsme ráno šli. Po ní jsem se pak sklouzl dolů a někdy před půl šestou dorazil do cíle. Od Olafa a Slava jsem dostal diplom za 113. místo na 113 km trase, no kdo toto má. Tím se nemohl později pochlubit ani Jirka Hofman.
Na něj bylo třeba si ještě nějakou tu hodinu počkat. Mezi tím dorazili ostatní mí souputníci, přijel traktor, aby vytáhl z podmáčné louky auta, který nestil předešlý den vytáhnout bagr; pojedli jsme ještě i něco málo dortu od páteční oslavy, rozloučil jsem se s Janama, Pražákama a dalšíma ale spolu s některými dalšími jsem počkal až do odpoledne na příchod stovkaře největšího. Svou tisící stovku dokončil Jirka Hofman úspěšně někdy před půl druhou. Zahrál jsem mu (nadvakrát kvůli psovi) uvítací verzi 1000 mil a všichni jsme jeho úspěch společně oslavili.
Následně jsme se naskládali do zbylých aut a porozjížděli se domů. Zážitky z této akce zůstanou na dlouho, zejména mi ji bude připomínat tričko za 3. absolvování Lazovky a slezlej nehet na prostředníčku pravé ruky. Hlavně to ale budou krásný vzpomínky na suprovou, ale docela drsnou, pro mě 120kilometrovou akci. Díky a sláva Slavovi, že ji uspořádal.
A co že jsem to tomu Jirkovi hrál? Bylo to něco v tomto duchu...
V nohách máš už tisíc mil,
Abys šel ses narodil
V nohách máš sto tisíc kiláků.
Těch tisíc mil, těch tisíc mil
má jeden směr a jeden cíl,
Kafe, pivo a pár panáků
Tisíc mil je šestnáct set,
To kdekdo zvládne za pár let,
Pro tebe je to jen pár měsíců.
Těch tisíc mil, těch tisíc mil
má jeden směr a jeden cíl,
Kolik takových jsi ušel tisíců ...
V nohách máš už tisíc mil,
žij abys šel a jdi abys žil
Spíš v klidu, než rychle a zběsile
Tisíc mil, těch tisíc mil...
Ať si každej natočí na mobil
Že tvý nohy jsou perpetuum mobile.
Kousek dál a já to vím
Tam za domem posledním
Čeká sláva, čeká guláš, chléb a sůl
Těch tisíc mil, těch tisíc mil
má jeden směr a jeden cíl,
Obejít rovník nebo rovnou dva a půl.
Až tisíc stovek dokončíš
Budeš mířit dál a výš,
zřejmě se tvá touha nezmění.
Sto tisíc mil, sto tisíc mil
To je tvůj další cíl,
Cesta nekončí, kde radost pramení.
(Původní závěrečný verš "šlapej dál až do sebezničení" jsem nakonec nahradil.)
